Představení konstrukcí ze sádrokartonu
Systémy sádrokartonových konstrukcí se dnes hojně používá v občanských, průmyslových i bytových stavbách. O systémech se mluví proto, že teprve celá sádrokartonová konstrukce složená z jednotlivých komponentů zaručuje odpovídající užitečné, technické a estetické funkce. Vynecháte-li některé
komponenty či je nahradíte nesystémovými, může to mít pro sádrokartonové konstrukce velmi neblahé následky.Pro práci se sádrokartonem se rovněž často
užívá termín (suchá výstavba). Jde o souhrnný název pro technologie stavění, při kterých se v minimální míře používají mokré procesy či jsou vyloučeny zcela.
Se sádrokartonovými konstrukcemi se ve světě setkáme ve formě vnitřních nenosných stěn (příček), předsazených stěn, instalačních příček, suchých omítek, šachtových stěn, podhledů, suchých podlah, obkladů ocelových i dřevěných nosníků a sloupců, nepostradatelné jsou při provádění podkroví, oblíbené při přestavbách stárnoucích umakartových jader. Nesmíme zapomenout ani na náročné prvky dotvářející interiér, jako jsou ohýbané sádrokartonové konstrukce(jak ve formě obloukových příček, tak stropů), akustické děrované podhledy,fabiony z ohýbaných sádrokartonových desek.Vyloženě technickou lahůdkou je potom kopule ze sádrokartonu, která jen podtrhuje možnosti sádrokartonových systémů. Přestože výčet druhů konstrukcí je poměrně dlouhý, všechny spojuje jediný materiál – SÁDROKARTONOVÁ DESKA.
Sádrokartonové konstrukce, ač se to mnohým může zdát překvapivé, vykazují při cca pětkrát nižší plošné hmotnosti akustické vlastnosti srovnatelné s klasickými materiály, jako jsou plné cihly. To vede k podstatným úsporám v použité nosné konstrukci stavby (není tolik zatížena). Malá hmotnost sádrokartonových konstrukcí je důležitá u novostaveb a ještě důležitější při rekonstrukcích, protože dříve hojně používané dřevěné stropy lze zatěžovat novými konstrukcemi jen minimálně. Vedle běžného požadavku na zajištění zvukové izolace mezi dvěma místnostmi (ať již formou příčky, podhledu, či předsazené stěny) dokáží sádrokartonové konstrukce i upravit, jednoduše řečeno, ozvěno v místnosti, což jistě mnozí znají např. z velkých sálů. Použitím sádrokartonových konstrukcí děrovaných desek lze totiž podstatně snížit odrazivost zvuku od stěn a stropů. Kombinace děrovaného a plného sádrokartonu se tak využívá ve školách, koncertních a přednáškových sálech či nahrávacích studiích, aby bylo dosaženo optimální a rovnoměrné srozumitelnosti řeči či hudby ve všech částech místnosti. Kromě akustických vlastností nabízí děrovaný sádrokarton i reprezentační vzhled. Ve výčtu akustických vlastností potom nesmíme zapomenout na sádrokartonové lehké plovoucí podlahy, které při své minimální hmotnosti zajišťují snížení přenosu kročejového hluku mezi místnostmi a hlavně nikdy nevržou. Vedle akustických vlastností stojí za zmínku i vlastnost protipožární, na které pamatuje i Stavební zákon, resp.související normy. Přestože již slovo sádrokarton obsahuje slovo karton, sádrokartonové konstrukce a především potom sádrokartonová deska je nehořlavá a z hlediska požáru nepředstavuje pro stavbu zvýšení požárního zatížení – prostě nehoří. Sádrokartonové konstrukce se využívají k protipožární ochraně ostatních stavebních konstrukcí, jako jsou např. dřevěné či ocelové prvky či členění stavby na požární úseky.(Souhrnně se tomuto způsobu zvýšení požární bezpečnosti stavby říká pasivní požární ochrana).Pro běžného člověka mají tyto vlastnosti rozhodující vliv např. výstavbě podkroví, kde je třeba zajistit sádrokartonem hned několik funkcí. Především požární odolnost samotné střechy, abychom v případě požáru měli čas na únik z objektu, dále zabránění přestupu požáru na okolní objekty (např. u řadových domů) nebo obráceně a konečně sádrokarton může úspěšně zabránit rozšíření požáru po vlastní budově. Rovněž pro rozvod elektřiny po domě má nehořlavost sádrokartonu svůj půvab.
Z hlediska vlivu na životní prostředí a mikroklimatu interiéru jsou zcela jistě sádra a produkty z ní jedním z nejekologičtějších materiálů.Již zpracování výchozí suroviny pro výrobu sádrokartonu - energosádrovce – je významným příspěvkem k ochraně životního prostředí, neboť ho není třeba těžit. Celosvětově je ho spíše nadbytek, protože ho jako vedlejší produkt dodávají výrobci elektřiny a tepla. Sádrokarton je plně recyklovatelný. Rostoucí vážnosti, s jakou je zvláště v zahraničí posuzován vliv stavby a použitých materiálů na životní prostředí, svědčí i to, že zvláště u státních zakázek je ekologická nezávadnost důležitým kritériem výběru dodávky. Běžnému spotřebiteli nabízí stavební materiály na bázi sádry především regulaci vzdušné vlhkosti. Sádra nadbytečnou vzdušnou vlhkost (např. při vaření) absorbuje a při pozdější snížení vlhkosti ji opět do místnosti uvolňuje, což prospívá především našemu dýchání. Bez potíží sádrokarton snáší alergici. Hladkost jeho povrchu zabraňuje hromadění prachu.
Z hlediska tepelně-technických vlastností nepředstavuje sádrokarton ani typický
tepelný izolant, ani vodič. K zajištění tepelné izolace se kombinuje s vláknitou
tepelnou izolací či pěnovým polystyrenem. Na druhé straně se ovšem sádrokarton
využívá i pro systémy sálavého plošného vytápění (např. podlahové vytápění).
Při příznivé tepelné jímavosti, tj. schopnosti odvádět teplo např. z naší ruky,
není subjektivně povrch výrobků ze sádry studený.
K produktům na bázi sádry patří i sádrové tmely a omítky. Vývoj sádrových tmelů
k jejich nynějším vynikajícím vlastnostem byl dán především potřebou tmelicích
hmot pro sádrokartonové desky, dnes se ovšem tyto tmely používají ve stejné
míře i k vyrovnání povrchu nerovných stěn či panelů, výplní trhlin apod.
Snadností zpracování, hladkostí povrchu, a tím i výsledným efektem se současné
zušlechtěné tmely nedají vůbec srovnávat s klasickou sádrou, používanou pro tyto
účely dříve. Vlivem přísady pryskyřic získaly současně sádrové tmely i na pevnosti
a houževnatosti. Sádrové tmely a vyrovnávací hmoty jsou zvláště oblíbené obyvateli
panelových domů, protože se skvěle uplatňují při opravách či rekonstrukcích bytů.
Mnohostrannost sádrokartonu a výrobků na bázi sádry je veliká. Jako každý materiál
mají však i tyto výrobky svá omezení. Desky a materiály na bázi sádry jsou určeny,
kromě několika málo výjimek, do interiéru stavby (tedy pro vnitřní ýstavbu),
a to včetně bytových koupelen či WC. Výrobky na bázi sádry se nehodí do
prostorů se zemní vlhkostí či trvalou vysokou vzdušnou vlhkostí (nad 75% trvalé
relativní vlhkosti při 20°C – sprchy bazénů, průmyslové provozy s trvale vysokou
vlhkostí vzduchu, např. prádelen atd.) nebo dokonce do exteriéru, kde by byly
vystaveny vlivům povětrnosti (především dešťové vodě). A máte-li pochybnosti,
vzpomeňte na ty kteří se koupali s nohou v sádře.
Sádrokartonové desky
Skládá se ze sádrového jádra (směs sádry a rozvlákněného papíru či skelných vláken)
a speciálního kartonu, který sádrové jádro obaluje. Sádrokartonové desky se
vyrábějí ve standardních tloušťkách 6,5; 9,5; 12,5; 15; 18 mm.Nejpoužívanější je
sádrokartonová deska tloušťky 12,5 mm. sádrokartonové desky větší tloušťky
se používají z důvodu požárních, akustických či kvůli zvýšení odolnosti proti
průrazu; desky menší tloušťky se užívají pro ohýbané konstrukce či tzv. suché
omítky. Sádrokartonové desky lze montovat i ve více vrstvách.
Profily pro sádrokartonové konstrukce
Vedle desek jsou pro sádrokartonové systémy důležité i profily, někdy nazýváme
spodní konstrukce. Sádrokartonové profily slouží jako nosná konstrukce pro vlastní
sádrokartonové desky a k vyrovnání podkladu.
Vyrábějí se z ocelového tenkostěnného pozinkovaného plechu. Orientačně je lze
rozdělit do dvou základních kupin:profily pro sádrokartonové příčky a profily
pro sádrokartonové podhledy a podkroví. K základním profilům pro příčky
patří CW-profily (pro stojiny příčky) a UW-profily (k uložení CW-profilů
na podlahu a strop). Oba typy se dodávají v tloušťkách 50 mm, 75 mm, 100mm
(značí se CW50, CW75 a CW100).
Délky sádrokartonových profilů jsou od 2,0m do 4,5m.
Ve stojinách CW-profilů jsou předraženy prostupy ve tvaru H, kvůli sanitárním
rozvodům (odpady od drobných zařizovacích předmětů, rozvody vody a elektrorozvody)
uvnitř sádrokartonové příčky. 3ířka H-prostupů sádrokartonových profilů CW 50
je 35 mm, profilů CW75 a CW100 pak 50mm.
Pro sádrokartonové podhledy se používají především CD-profily a UD-profily.
CD-profily mají jednotný rozměr průřezu 60 mm x 27 mm, UD-profily 28 mm x 27 mm.
Délky opět od 2,0 m do 4,5 m. Na CD-profily se montují sádrokartonové desky,UD-profily
slouží pro styk sádrokartonového podhledu se stěnami.Místo sádrokartonových profilů se v malé míře pro spodní konstrukce sádrokartonu
používají i dřevěné latě. Jejich hlavní nevýhodou je, že vlivem proměnlivé vlhkosti
podléhají objemovým změnám neboli kroutí se.To vede k prasklinám a vzniku nerovností
v sádrokartonové příčce. Oproti sádrokartonovým profilům ocelovým se z dřevěných
latí montuje daleko obtížněji (především spojování) a montáž je pomalejší
Sádrokartonové konstrukce s dřevěnými latěmi vykazují oproti konstrukcím s ocelovými
profily i podstatně horší zvukové izolační vlastnosti. Jestliže se však pro dřevo rozhodnete,
volte vysušené dřevo s relativní vlhkostí pod 20%.
Závěsná technika
Již sám název závěsné podhledy říká, že pro montáž podhledů, šikmin podkroví,ale i
předsazených stěn je třeba kromě desek a profilů i závěsů. Jedná se komponenty,
které umožňují sádrokartonový podhled uchytit ke stávajícímu stropu a spojovat
profily navzájem. Mezi ty které je třeba, patří přímý závěs a krokvový závěs pro montáž
šikmin podkroví, rychlozávěs k zavěšení běžného podhledu, křížová spojka pro spojování
sádrokartonových profilů.Závěsy musí kromě snadné montáže a dostatečné únosnosti
umožňovat ještě rektifikaci.Rektifikace znamená možnost přesného výškového nebo
stranového nastavení závěsu, aby byla spodní sádrokartonová konstrukce (profily)
v rovině.
Hmoždinky pro sádrokartonové konstrukce
Hmoždinky se používají jednak k uchycení sádrokartonových konstrukcí ke konstrukcím
okolním (stěna, strop, podlaha), jednak k zavěšení předmětů (obrazy, kuchyňské linky,
apod.) na sádrokartonové stěny či sádrokartonové podhledy.
Hmoždinky pro uchycení sádrokartonových konstrukcí
Nejčastěji jsou kovové nebo plastové hmoždinky. Plastové hmoždinky se nesmějí
(pokud to výrobce nedoloží atestem) používat k zavěšování sádrokartonových podhledů.
V případě požáru by se plastová hmoždinka roztavila a sádrokartonový podhled by spadl.
K zavěšování sádrokartonových podhledů se používají výhradně hmoždinky kovové.
Při výběru hmoždinky je především rozhodující materiál, do kterého se má spolehlivě
zakotvit (cihla plná, dutá, beton, atd.).
Hmoždinka vhodná k uchycení sádrokartonových konstrukcí do hutných materiálů
(beton, plná pálená cihla, rovněž i pórobeton) se vyznačuje relativně málo členitým
povrchem a je natloukací , tzn. do předvrtaného otvoru se s citem natluče kladivem a
poté se dotažením šroubu aktivuje. (Šroub je již částečně v hmoždince osazen.)
Hmoždinka se nehodí do porézních dutinových materiálů (dutinová cihla). Do takových
materiálů je určena tzv. univerzální plastová hmoždinka.Její členitý povrch se dobře
zachycuje i v dutinových materiálech. Univerzální se jí říká proto,že drží v hutných
materiálech, a hlavně umožňuje i připevnění předmětů do sádrokartonu, pro což jsou
hmoždinky natloukací nevhodné.
Kovové hmoždinky se používají v oblasti sádrokartonových (beton) se používají plášťové
natloukací kovové hmoždinky (plášťové proto, protože v podkladu drží třením pláště).
Je třeba používat typy hmoždinek určené pro tlačenou i taženou zónu betonu.
Hmoždinky k zavěšování předmětů do sádrokartonových konstrukcí
K zavěšování předmětů do sádrokartonu se používají nejčastěji tzv. hmoždinky do
dutých stěn nebo univerzální hmoždinky do sádrokartonu, které jsou kovové či plastové.
Plastové hmoždinky mají menší únosnost, jednodušeji se montují. Kovové hmoždinky
do dutých stěn mají oproti plastovým únosnost vyšší, ale k jejich aktivaci jsou zapotřebí
speciální kleště. Princip obou hmoždinek je stejný. Po zasunutí hmoždinky do
předvrtaného otvoru se otáčením šroubu vytvoří jakýsi vějířek, zajišťující hmoždinku
proti zpětnému vyklouznutí. Za zmínku stojí rovněž hmoždinky, které tento vějířek
vytvoří po vstříknutí speciálního roztoku do látkové punčochy obalu hmoždinky.
Roztok v ní začne zvětšovat svůj objem, a tím se hmoždinka aktivuje. Únosnost hmoždinek se liší podle toho, zda jsou použity k zavěšení předmětů na strop,
nebo na stěnu. (Únosnost hmoždinky je vyšší při použití ve stěně.
Konstrukce k zavěšování zařizovacích předmětů
Ke spolehlivému uchycení vodovodních baterií, závěsných klozetů, odpadů apod. se do
sádrokartonových příček používají nosiče zařizovacích předmětů. Nejčastěji jsou nosiče
umyvadel, ke kterým patří i traverzy určené k uchycení odpadu a vodovodní baterie.
Pro závěsný klozet se zase uplatní nosič WC. Nosiče lze různě kombinovat. Nezapomíná
se ani na sortiment pro tělesně postižené.
Šrouby a hřebíky pro sádrokartonové konstrukce
K upevnění sádrokartonových nebo sádrovláknitých desek na spodní konstrukci se
používají fosfátované šrouby, v menší míře hřebíky nebo spojky, ke spojování
sádrokartonových profilů se zavěšenými prvky se užívají šrouby povrchově
upravené bílým zinkem (podle stříbrné barvy se jim říká stříbrňáky). Spojovací
prostředky nesmějí být ocelové bez zmíněných povrchových úprav. Vlivem vzdušné
vlhkosti by v krátké době zkorodovaly a prokreslily by se do malby, což je závada,
kterou lze dalším malováním odstranit jen krátkodobě. K upevnění sádrokartonových
desek na spodní konstrukci (do sádrokartonových profilů) jsou určeny rychlošrouby
typu TN (označení TN 25, kde číslo 25 označuje délku šroubu v milimetrech).
K upevnění sádrokartonových desek na ocelové sádrokartonové profily je třeba
volit takovou délku šroubu, aby šroub pronikl sádrokartonovým profilem alespoň
v délce 10 mm.
K upevnění sádrokartonových desek do sádrokartonových U-profilů se používají šrouby
TB. Na rozdíl od šroubů TN, ketré mají hřebíkovou špici, jsou šrouby TB opatřeny na špičce vrtáčkem, usnadňující proniknutí šroubu do tlustších plechů U-profilů
K upevnění sádrovláknitých desek (které mají oproti sádrokartonu větší tvrdost povrchu
i houževnatost) jsou vhodné šrouby s hřebíkovou špicí a vroubkovanou hlavou menšího
průměru, která snáze pronikne do povrchu sádrovláknité desky. Vzdálenost šroubu od
okraje sádrokartonové desky nebo od chybně zavrtaného šroubu by měla být minimálně
1 cm. Ke spojování závěsů s ocelovými profily a spojování dvou plechů shodné tloušťky
do 0,6 mm se používají šrouby typu LN s hřebíkovou špicí a půlkulatou hlavou.
K připojení závěsných prvků k U-profilům slouží šrouby typu LB s vrtnou špicí a rovněž
půlkulatou hlavou. Šrouby typu FN s plochou hlavou velkého průměru se používá k
upevnění přímých závěsů nebo drátů k dřevěným konstrukcím.
Hřebíky do sádrokartonu, jak hladké, tak rýhované, se používají pouze k upevnění desek
do dřevěných profilů, a to především v podřadných konstrukcích.
Ochrany rohů, doplňkové lišty
Ke kompletaci sádrokartonových konstrukcí je určena řada různých ukončovacích,
rohových a jiných lišt,které umožňují kvalitní provedení detailů. Jejich použití je
zpravidla jen doporučeno, dotvářejí však řemeslně poctivě provedené dílo k preciznosti.
K nejčastějším užívaným patří ukončovací profily na sádrokartonové desky a ochrany
rohů. Nejběžnějším materiálem je hliník, pozinkovaný plech nebo plast. Velmi vděčná
je kombinace papíru s hliníkem.
Tepelné a zvukové izolace
Jak název napovídá, izolace v sádrokartonových konstrukcích zlepšují jejich tepelné,
zvukové a v neposlední řadě požární vlastnosti. Ve spojení se sádrokartonem se
používají především minerální izolace, a to na bázi skelné nebo kamenné vlny.
Druh izolace se volí podle konstrukce, pro kterou je určena. Například izolace
určené do příček (většinou izolace hodně měkké s nizkou objemovou hmotností)
nelze používat do plovoucích podlah. Při konstrukci předsazených stěn se zase vyplatí
používat izolaci ve formě tužší minerálních desek, aby nedošlo k sesunutí izolace,
a tím ke snížení izolačního účinku. Nejběžnější izolace jsou s objemovou hmotností
od 16 do 40kg/m3.
Parotěsné a paropropustné fólie
Hlavní funkce parotěsné fólie (parozábrany) je nepropustnost pro vodní páry. Její
hodnota ekvivalentní difuzní tloušťky je tedy vysoká (nad 50mú. Parotěsná fólie
se vždy klade před tepelnou izolaci (při pohledu z interiéru) a zabraňuje pronikání
teplého vzduchu do studené zóny za tepelnou izolací, kde voda obsažená ve vzduchu
kondenzuje, a tak podstatně snižuje účinnost tepelné izolace.
Aby byla parotěsná fólie opravde účinná, je třeba zajistit:
-parotěsné spojení jednotlivých pruhů parotěsné fólie (speciální oboustrannou lepicí
parotěsnou páskou).
-parotěsnost veškerých prostupů parotěsné fólií (větrací potrubí, klimatizace,atd.).
-parotěsnost připojení na obvodové konstrukce.
V této souvislosti nutno poznamenat, že přišroubování fólie šrouby při upevnění
sádrokartonových desek nepředstavuje porušení celistvosti parotěsné fólie, neboť
dle zkušeností je prostup šroubem dostatečně utěsněn.
Parotěsná fólie se používá všude tam, kde je mezi oddělovanými prostupy teplotní
spád (rozdíl), trj. střechy, podhledy v posledním podlaží, předsazené stěny při
zateplování místností interiéru.
Zmíníme se ještě o tzv. inteligentní parozábraně. Tato parozábrana v zimních měsících,
kdy je teplota uvnitř vyšší než venku, zajišťuje paronepropustnost zevnitř ven.
V letních měsících,ale zvláště v některých období jara a podzimu, kdy teplota uvnitř
může být nižší než venku (resp. rozdílná je zejména vlhkost vzduchu), umožňuje
větrání konstrukce směrem dovnitř.
Paropropustné fólie
Paropropustné fólie neboli pojistná hydroizolace se používá v konstrukcích střech
pod krytinou. Má zabránit vniknutí vody do izolace při náhodném zatečení do
střechy. Znamená to, že pojistná hydroizolace je nepropustná pro vodu v kapalném
stavu. Na druhou stranu ovšem musí umožňovat odpaření případné vlhkosti z
izolace nebo konstrukce střechy (trámy apod.), která se tam může dostat v době
výstavby střechy – tzv. technologická vlhkost daná například přirozenou
vlhkostí trámů, použitými mokrými procesy při výstavbě, navlhlou tepelnou
izolací (vlivem vysoké relativní vzdušné vlhkosti při montáži) nebo netěsnosti
parotěsné fólie )parozábrany).
Schopnost propouštět vodní páru ven je důležitá zvláště u nevětraných střech.
Znamená to, zda je nutné mezi tepelnou izolací a fólií ponechat alespoň 20 mm
větrané vzduchové mezery (větraná střecha), nebo je možné dotáhnout izolaci
až těsně pod fólii (nevětraná střecha). Obecně lze říci, že fólie pro nevětrané střechy
čili umožňující dotažení tepelné izolace až těsně pod fólii jsou daleko kvalitnější
a mají větší paropropustnost. Určitě se vylatí použít je i pro větrané střachy.
Opravdu kvalitní paropropustné fólie mají hodnotu ekvivalentní difuzní tloušťky
okolo 0,1 m a menší. Ekvivalentní difuzní tloušťka vyjadřuje, jak tlustá by musela
být vrstva vzduchu, aby propustila stejné množství vodní páry jako daná fólie. Čím je hodnota vyšší, tím méně propustila stejné množství vodní páry. Někteří
výrobci místo ekvivalentní difuzní tloušťky uvádějí faktor difuzního odporu µ
fólií. Jeho vynásobením tloušťkou fólie dostaneme zmiňovanou ekvivalentní difuzní
tloušťku. Správná funkce větrané střechy je dána nejen vzdáleností tepelné
izolace od pojistné hydroizolace, ale též dostatečným množstvím nasávacích a
výfukových otvorů u okapu a hřebenu střechy, mezi kterými by měla být
dostatečný výškový rozdíl, aby k proudění docházelo i za bezvětří.
Tmelící hmoty
V sádrokartonářských konstrukcích se tmelí především spáry mezi deskami a
hlavy šroubů. Na dobře vytmelené sádrokartonové konstrukci po vymalování
nepoznáte, kde byla spára a kde deska.
Rozlišujeme tmely pro základní a pro finální tmelení a podle způsobu
vytvrzování tmely na bázi sádry a tmely disperzní.
Tmely k základnímu tmelení
Musí být především vysoce pevné a houževnaté a současně snadno opracovatelné
broušením. Tmely se po vytvrzení smí v minimální míře propadat (smršťovat).
Musí vytvrzovat rychle, aby bylo možné rychle pokračovat v práci. Rychlost
vytvrzování je zvláště důležitá právě pro malé stavby.
Tmely k finálnímu tmelení
Jsou tmely, od nichž se již nevyžaduje pevnost, ale především snadné opracování
broušením a schopnost tvořit tenké vrstvy. Jak již název napovídá, použijí se k
poslednímu tmelení (běžně se tmelí ve dvou až třech vrstvách) a jejich funkce je
především estetická. S úspěchem je využíváme i při vyrovnání drobných nerovností
omítek.
Tmely na bázi sádry
Základem těchto tmelů je sádra zušlechtěná přísadami. Tmely vytvrzují krystalizací
sádry a jejich předností je velká pevnost, malé propadání a rychlé vytvrzování.
Doba zpracovatelnosti bývá okolo 20 minut. Dodávají se ve formě suché směsi,
která se smíchá s vodou. Díky svým vlastnostem se používá především k
základnímu tmelení.
Disperzní tmely
Jsou na bázi vodných disperzí (nikoliv na bázi minerální jako sádra) a vytvrzují
po vsáknutí a odpaření vody. Vzhledem k vyššímu obsahu vody se více propadají
a ve srovnání s tmely na bázi sádry, nemají takovou pevnost. Jejich předností je
jednoduché zpracování a snadné broušení.. Dodávají se ve formě hotové pasty,
kterou lze po zamíchání okamžitě použít. Jejich vlastnost je předurčující pro finální
tmelení. K základnímu tmelení se používají výjimečně a vždy v kombinaci s
papírovou výztužnou páskou.
Výstužné pásky
Výztužná páska podstatně zpevňuje spáru sádrokartonových desek. Jsou tři druhy
výztužných pásek – papírová, samolepící a skelná. Takové je i jejich pořadí podle
pevnosti styku. Papírová i skelná výztužná páska je univerzální a lze ji použít jak ve
spárách mezi sádrokartonovými deskami, tak ke zpevnění rohů a koutů
sádrokartonových konstrukcí.Samolepicí výztužná páska je určena pouze pro
tmely na bázi sádry. Mluvíme-li o výztužných páskách, máme namysli výztužné
pásky pro sádrokarton a nelze je zaměňovat s páskami malířskými.
Penetrace
Je posledním technologickým krokem před malováním sádrokartonu. Slouží k
tomu, aby se vyrovnala savost sádrokartonové desky s tmelenými místy,
odstraňuje prachové součásti, resp. je váže, zpevňuje povrch a v neposlední řadě
zabraňuje žloutnutí kartonu v době před malováním sádrokartonových desek(
vlivem dlouhodobého působení slunečního záření a vlhkosti). Penetrační nátěr
se nanáší štětkou a válečkem, nikdy ne stříkáním.
Dilatační spáry
Nutnost vytvářet dilatační spáry je dána přirozenou tepelnou a vlhkostní roztaµností materiálu. Druhým důvodem je rozdílné sedání konstrukcí, které jsou nyní spojené, ov±em vznikly v různé době, popř. z odli±ného materiálu, například patrového domku a přistavěné verandy. Sádrokarton sám nevykazuje velké objemové změny vlivem vlhkosti ani teploty, proto je vzdálenost dilatací poměrně valká, cca 10m, resp. 15m (podhledy, příčky). Objemové dilatace je třeba v sádrokartonu dodrµet. Dilatace nepředstavuje jenom přeru±ení oplá±tění, ale i spodní konstrukce, tj. profilů. Opomenutím dilatačních spár se vyskytujeme nebezpečí vzniku prasklin v sádrokartonových konstrukcích.
©2007 | Design by Horacio